Kapitola 1 - KDO JSEM

Jmenuji se Julinka, nemohu si ale vzpomenout, jak jsem se jmenovala předtím. Je mi 9 let a jsem psí holčička zachráněná z množírny.
Narodila jsem se před 9-ti lety přesně na Vánoce. V chovatelské stanici, kde mně milovali, ještě, když jsem byla u maminky v bříšku.
Moc dobře si pamatuji ten pocit, jaké to je, když vás někdo
miluje, pohlazení, pusinky, tulení u mé psí mámy. Maminka se o mně starala, stále mě pusinkovala a já vyrostla v překrásnou holčičku. Jednoho dne si pro mně přišla nová maminka a nastal
čas se rozloučit. Rozloučila jsem se se svými sourozenci, maminkou a jela do nového domova.
Lidi to vám bylo báječné !!! Měla jsem svůj pelíšek, misku plnou jídla, náruč plnou lásky a moje nová maminka mě všude vozila sebou, hrály jsme si, byly jsme parťáci a já měla ten nejkrásnější psí život.
Protože jsem byla z chovatelské stanice a byla jsem moc krásná, s maminkou jsme byly na dvou výstavách a obě jsem vyhrála. Vím to, protože ty ocenění mám napsané v papírech. Když mě byl rok, něco se stalo, nevím přesně co, já některým věcem z lidského světa nerozumím. Moje máma stále plakala a říkala, že je to moc těžké a že neví, co má dělat. Moc jsem si tehdy hlavu nelámala, protože lidské holky pláčou, když jsou šťastné a taky smutné, kdo se v tom má vyznat. Stále jsem byla u své maminky, říkala jí, že ji miluji, že vše bude v pořádku.Jednoho dne k nám přišel nějaký pán a slíbil mamince, že se o mně postará. Naložil mně do pěkného auta a já si myslela, že jedeme opět na výstavu, aby mně dali ocenění, jak jsem krásná holka. Jeli jsme dlouho, tak dlouho, až jsem cestou zaspala. A když auto zastavilo, ten pán otevřel dveře, chytil mě za kůži za krkem
a vytáhl mě z auta A já najednou dostala strach, všude byla tma a mě zavřeli do klece.
Nevěděla jsem, co se děje a myslela jsem si, že jsem něco provedla, že je to za trest. Jenže já opravdu nezlobila, lidi přísahám ! Vždy jsem byla hodná holka, maminku jsem
poslouchala, čúrala jsem pěkně venku, byla jsem čistotná, věci jsem neničila.
V té kleci byla zima a já stále čekala na svou maminku, že si pro mně přijde.Slyšela jsem, že vedle pláčou ostatní pejsci, asi taky v kleci. Říkali mi, že tady čekají léta na své lidské maminky, ale že stále nejdou, prý i smrt by byla lepší, než to trápení tady. Nechtěla jsem jim věřit, přece by mně lidská maminka nedala někomu cizímu !! To je jistě omyl. Dny běželi a já pořád čekala na svou lidskou maminku, pomalu jsem si nemohla vzpomenout na její tvář a hlas a zapomněla jsem své jméno. Přestala jsem doufat, že pro mně přijede, ale naději jsem neztrácela. Byla mi zima, měla jsem hlad a žízeň. Celé dny jsem poslouchala pláč mých psích kamarádek. Tiše plakali a taky
doufali, že jednou se snad jejich maminky pro ně vrátí. Začali mně bolet nožičky a celé tělo, protože jsem stále musela ležet v kleci a moc jsem se nehýbala. Nebylo tam místo, a tak se
mi na nožičkách začali dělat otlaky, taky na zadečku a ocásku. Packy jsem měla oteklé a taky otlačené, pořád ta zima, pořád. Jako noční můra -bolest z otlaků, zima, hlad, žízeň, bolest,
pořád dokola, každou sekundu, minutu, hodinu stále dokola. Až z toho pomalu, ale jistě, začnete bláznit. Přestanete vnímat čas, z času se stane nepřítel. Už nevím, kolik času uběhlo. Pán mě jednou vytáhl z klece a naložil do auta. Já už zapomněla na lidskou mámu, nevěděla jsem, na co je auto.
Bolelo mě bříško a ten pán říkal, že hárám, tak jedeme.Bylo mi to jedno, cokoliv je lepší než ta klec, zima, bolest, hlad a žízeň. Auto zastavilo, vytáhli mě za kůži a byl tam stejný pejsek jako já, ale byl
to kluk, Styděla jsem se za sebe, byla jsem špinavá, smrděla jsem, kožíšek vypelichaný, boláky na celém těle. Ten kluk ke mě přiběhl a říkal, že musíme být hodní a dělat, co nám řeknou, aby nás ti lidi nezbili. Prý se musíme nechat držet. Lidi...oni mě nechali znásilnit !!!! Já se bránila,
vrčela jsem, nechtěla jsem, ale musela. Dostala jsem opět palicí, a tak jsem jen už držela. Odvezli mě pak domů, hodili zase do klece. A opět ta zima, bolest, strach, bez světla, žízeň, každý den dokola to samé, jako střepy. Píchají, píchají vás po celém těle a nejde tomu zabránit. Najednou
mi rostlo bříško. Vůbec jsem nevěděla, co se děje. A já čekala štěňátka. Tak jsem si myslela, že když čekám štěňátka, tak mě vezmou do tepla, dají mi líp napapat a budou mě mít rádi. Přesně tak, jako když jsem byla štěňátko já.Konečně jsem byla ve svém smutku aspoň chvíli šťastná.
Jednoho dne přišel pán, otevřel klec a vzal mi moje děti. Já mu říkala, že mě ještě potřebují, že se musím o ně starat, že je brzy, potřebují moje mléčko, lásku, musím je zahřívat a pečovat o ně.
Pán mě neposlouchal, místo toho jsem dostala palicí bitku a hodil mě do té malé klece. Nevěděla jsem,co je s mýma dětma, netušila jsem, zda jsou živé. Měla jsem mléčko, ale neměla jsem
koho nakrmit. V té chvíli jsem přestala věřit, že člověk je dobrý tvor a pochopila jsem, co mi tehdy říkala má psí kamarádka, když mě přivezli a hodili do klece. Přestala jsem věřit v dobré zítřky, nechápala jsem, proč, proč se mi tohle stalo, nechápala jsem, proč žiji. Věděla jsem jednu věc, že chci zemřít. Každou noc jsem se koukala na hvězdy, někdy nebyly vidět, třepala jsem se zimou, bolestí, nemohla jsem se hýbat. Jednu hvězdu jsem ale stále viděla, tu jedinou jsem viděla. A já si přála zemřít. Jednoho dne mou kamarádku z vedlejší klece ten pán taky  vytáhl a už se nevrátila. Vůbec nevím, co se s ní stalo. Najdnou  byla v její kleci mladá psí holčička, která plakala jako já před
osmi lety. Taky křičela, že je to jistě omyl, plakala a chtěla zpátky  ke své lidské mámě. Říkala jsem jí, že musí být tiše, protože přijde pán a způsobí ji bolest. Neposlouchala, co jí  říkám..........přišel pán a měl palici.................slyšela jsem pláč ...........a takhle to šlo dokola a dokola.... A mě už bylo jedno, co se děje. Už jsem nemohla mít šteňátka, pán říkal, že jsem k ničemu a že tady už nemám místo.......Já nevěděla, co to znamená, kde mám tedy svoje místo? Byla jsem zoufalá a nechtěla žít. Ne, takhle ne. Najednou se otevřeli dveře mé klece.......a vidím hodnou paní.......ale není to má máma. Pěkně voní a má krásný hlas, pohladí mně a říká jak jsem krásná....nevím. Ta paní nevidí, jaký mám špinavý kožíšek? Nemocné oči, ouška plná špíny a hnisu, na celém těle bolavé hnisavé otlaky.....Rozhovor mezi nimi neposlouchám, lidem už nevěřím, napadlo mě ještě, zda ta paní není smrt. Naložili mně do auta a já jedu někam do neznáma, hodná paní mi pořád říká, ať se nebojím, ale copak mohu věřit lidem?  Auto zastavilo po pár metrech, paní mě pohladí a říká, nic se neboj, už bude jen dobře. Dá mi pusinku a říká, že se o mně postará a najde mi hodnou lidskou maminku.......
Jmenuji se Julinka AMY´s HOPE Bestr, mám hodnou mámu, tátu, psí sourozence a po 8 letech v množírně opět vím, že lidská ruka umí taky pohladit, že lidi mají i srdce. Vím, co je láska, domov, teplo, říkají mi pusinko moje, miláčku. Mám velmi nemocné srdíčko, ale moje nová lidská máma říká, že mě miluje takovou jaká jsem a že mne už nikdy neopustí. Zachránily mě tety z AMY´s HOPE a moc jim děkuji za nový život. Pořád se bojím palice, hluku, rychlých pohybů, neumím pít vodu z misky. Snažím se ale věřit lidem, i když po 8 letech v tom psím
koncentráku to není lehké. Těžko se věří lidem, ale své máme
věřím, je moje nejvíc nejlepší maminka a já ji bezmezně miluji.